Kapitola 4. - 2. část - The end jako v pohádce

12. prosince 2006 v 16:10 | Lovable |  Stačí 2 dny a 2 noci
Takže poslední část. Jsem zvědává co budete říkat celkově na celou povídku :) "Sem s kritikou!!"

Denis se na mě koukl. Zajiskřily mu oči. Trochu jsem se lekla ale to ihned pominulo. Všude měl květiny, dárky, bonbóny... "Já si snad taky něco udělám." zanaříkala jsem se v duchu.

"Ahoj... he... nechceš si sednout... nebudeš přece stát ve dveřích něco důležitého ti musím říct." prolomil ticho... "Tak jo sednu si nic mi udělat nemůže." uklidňovala jsem se v duchu. Měla jsem z něho strach ani nevím proč.

"No o čem teda chceš mluvit. Pokuď o Sáře souhlasím s tím. Stejně by nám to asi neklapalo... protože se asi bude brát...-"

"Po...po...počkat o čem to mluvíš. O Sáře ta tady v našem rozhovoru nemá co dělat ... a co sis mysle... ale ne... já jsem ale debil." přerušil mě. Koukala jsem na něj jako blbá.

"Cože v našem rozhovoru nemá co dělat... vždyť je ta hlavní... vždyť jsi chtěl mluvit o mě, o ní a o tobě?! Nebo snad ne?!" u té poslední větě jsem sklesla do židle... začalo mi to pomalu ale jistě docházet. "Ty jsi mi lhal že... lhal jsi mi....!!" z jeho očí jsem věděla že mám pravdu. Vstala jsem a rozběhla se ke dveřím otevřela jsem je a v histerckém pláči jsem utekla z Nemocnice. Mamka za mnu ani neutíkala... věděla že musím být sama i když nevěděla uč se jedná (pak mi vysvětlila). Utíkala jsem domů. I když to byl kilometr domů tak jsem běžela vytrvale. Nevnímala jsem palčivou bolest v boku, nevnímala jsem šuškání lidí kolem kterých jsem prošla... nic absolutně nic jsem nevnímala.
Doběhla jsem domů celá udýchaná a přitom jsem ještě měla síli brečet. "Jak to mohl udělat ... vždyť mi to mohl říct. Já jsem taková kráva... jak jsem se mohla něčím takovým deptat proč jsem na to nepřišla dřív!! Chtěl se přede mnou jenom vytáhnout a já tomu věřila... ach jo... to nebyla jeho holka on žádnou nemá to byla jeho sestra!!! Kruci!!" říkala jsem si ubrečeným hlasem když jsem otvírala dveře. S velkým bouchnutím jsem je za sebou zavřela a rozběhla se po schodech do svého pokoje. Tam jsem se rozplácla na postel a usnula.

***

Probrala jsem se ráno... slunce svítilo a rampouchy se rozpouštěli po okně. Najednou jsem ucítila pohlazení. Zvedla jsem se a uviděla jsem Denise. Byl na vozíčku a krásně se na mě díval.

"Kde se tu bereš. Neměl by jsi být v Nemocnici?" zeptala jsem se uraženě.

"Doufal jsem že budeš mít radost a hlavně Pavel ti to neřekl? Dneska mě měli pustit... budu muset chodit na rehabilitaci ale už jsem v pořádku." odpověděl...

"No potom co jsem se včera dozvěděla nemám moc radost že tu jsi no, ale když už tě pustili tak co mám dělat tak už...-"

"Ne počkej"-přerušil mě-" chtěl jsem ti to vysvětlit proč jsem ti to neřekl. Víš já jsem ti to chtěl říct už ten večer kdy jsme se políbili ale ty jsi hned odpadla...-"

"Hele mě to zavinu nedávej jo?!" přerušila jsem ho.

"...No jo tak promiň, pak jsem ti to chtěl říct ráno ale už jsi na mě byla naštvaná... mno a pak se stala ta nehoda. Promiň!" dořekl... já jsem na něj vyjeveně koukala... proč mi to nedošlo dřív..." To je teda ty špatný věci mi dojdou ale ty dobrý až takhle pozdě. Já jsem ale husa!"Bylo ticho ani jeden nic neříkal... já si nadávala a on nedokážu si představit na co on myslel.

"No myslím že by už jsem měl jít. Tak...-" nedořekl to ani nemohl protože jsem si ho k sobe přitáhla a políbila.!!!! :)

The end!!!!!!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama