Kapitola sedmá

16. prosince 2006 v 13:45 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Konečně jsem mohla vydechnout. Alex poloseděl pololežel v Geserově křesle, držel sklenku s nějakým těžkourčitelným alkoholem a měl zavřené oči. "Tys to zvládla," řekl jen. Já neodpověděla, akorát jsem ležícího Tolju svázala zbývající Silou, odkulila na stranu, opřela si ruce v bok a mlčky koukala, jak mělce dýchá. Cíl nebyl ho zabít, ale pouze zranit a naprosto vyčerpat.

Teď je úplně nepoužitelný. A potupený. Později ho možná naložím do auta, odvezu k centrále Denní hlídky a vyhodím na ulici. Nejspíš pěkně před obrubník, do nejhustšího bahna a špíny. Neměl mě holt chlapec takhle křivě a bezdůvodně obviňovat.
V baru vedle dveří jsem si nalila skleničku toho, co měl Alex. Pomalu jsem došla až k němu, sklonila se nad něj a pozorovala ho, jeho zavřené oči, lehký úsměv, rozcuchané vlasy, mokré oblečení a pod ním prosvítající obrysy jeho těla. Nějak jsem se zasnila. Už už jsem se chtěla odtáhnout, když se, aniž by otevřel oči, jemně dotknul svými rty těch mých. Rukou mi prohrábl vlasy, chytl za bradu a jemně si mě přitáhl blíž. "Když ty jsi tak nerozhodná," procedil tiše přes naše rty. Najednou přestal, konečně otevřel oči a dlouze mi pohlédl do těch mých. Sedla jsem si k němu do křesla, obejmul mě kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena.
Ani jeden jsme nepromluvili, akorát seděli vedle sebe, objímali se a líbali. Jak dlouho? Minutu, pět, hodinu, celou noc nebo snad rok? Nevím. Kdyby nepřišel Geser, pokračovali bychom.
"Koukám, že jste to zvládli," pronesl s uznáním v hlase. "No asi jo. Jeho ano. Ale to Lena. A ta její technika, zničit všechny v šeru…Zatáhla ho až do páté hladiny," řekl Alex aniž by mě pustil z objetí, "a pak ho na kraji jeho totálního vyčerpání, nebo snad i smrti, dovlekla zpět.
Geser akorát kývnul: "No to se na to podívejme. Takže už jsi mimo kategorie, dítě moje. Gratuluji. A jestli se nemýlím, máte oba pořád ještě dovolenou, ne? Tak šupejte, já se tu o to už postarám." Nemusel to říkat dvakrát. Když jsem ho míjela, chytil mě za rameno. "Děkuju." Víc nic. Ani nemusel, chápala jsem.
Ruku v ruce jsme s Alexem vyšli do zimní noci. Už zase pršelo. Ale teď mi to vůbec nevadí. Bez jakékoliv domluvy jsme dorazili až k mojí oblíbené řecké taverně. Tady to miluju, připomíná mi to domov. Jak to věděl? Usmála jsem se.
Zesedli jsme k baru. Večer krásně ubíhal, povídali jsme o všem možném i nemožném, ani jednou nepustili ruku toho druhýho, sem tam se políbili a hluboce si koukali do očí. Nádherné. Ani nevím, v kolik a jak jsme se dostali domů.
Ráno jsem se probudila a postel vedle mě byla prázdná. Jindy je to naprosto normální, ale pak se mi vybavily vzpomínky předešlého dne. A noci. Kdepak je? Protáhla jsem se jako kočka. Nechtělo se mi jakkoliv pohybovat a už vůbec ne vstávat, tak jsem si hodinky nechala do ruky přiletět. Devět ráno. Alex si rád přispí, tak kde je teda teď v tuhle hodinu?
Zabalila jsem se do deky a nakoukla do kuchyně, obýváku i koupelny, ale on nikde. Začínalo mi to být divné. Jen tak jsem pohlédla z okna a…cože? To nemůže být pravda, tohle ne…ne, prosím ne… Vyletěla jsem na balkon a pořádně si prohlédla scénu dole. Alex, v té zimě, měl na sobě pouze kalhoty a boty. A líbal se s nějakou…nějakou…neviděla jsem jí do obličeje, ale přesto jsem poznala ty blond vlasy. Jak mohl? Taková kráva! Je to Nataša, tak šestá kategorie, někdy nasazovaná jako záloha do nepříliš závažných akcí. Kvalita jí samotné je silně převažovaná kvantitou čísel velikosti její podprsenky.
Marně jsem se pokoušela popadnout dech. Vyhrkly mi slzy. Už jsem skoro nic neviděla, akorát mi před očima létaly obličeje tý hnusný Nataši. "Alexi!!!" vřískla jsem, "Ty ubožáku!" Dál jsem přes svoje zvlyky nemohla. Jak mě zranil! Tohle mu neodpustím…
Prolítla jsem chodbou, otevřela dveře a čekala. Po pár sekundách se dostavil celý uřícený. Jak tam tak stál, udělala jsem krok vpřed a vlepila mu facku. Chytl se za tvář, já už mezitím byla vevnitř a zavírala dveře. Ještě jsem zahlídla, jak natáhl ruku směrem ke mně…a ten smutek v jeho očích…S křížkem po funuse, Alexi. Už se stalo.
Až později mi došlo, že jsem po cestě ke dveřím ztratila deku, takže jsem před ním stála nahá. A taky to, že on do jedenáctého patra vyběhl po schodech během necelé minuty. Výtah totiž ten den uvízl někde v mezipatře. Pokoj jsem poslepu obestavěla neprůchodnou bariérou, přes kterou se on nedostane.
Hodiny a hodiny jsem proležela v posteli. Brečela jsem, zírala do stropu a zase brečela. Možná uběhlo i několik dní. Matně si uvědomuju, že několikrát i někdo zvonil a snažil se dobýt dovnitř. Když jsem pak šla pro poštu, přede dveřmi čekala obrovská kytice rudých růží, u které byl přiložen lísteček s jednoduchým, ale velkým "ODPUSŤ" a pod tím stálo jemným písmem "Miluji Tě".
Zády opřená o dveře jsem sjela na zem a opět se rozbrečela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama