Kapitola třetí

14. prosince 2006 v 21:51 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Byl omráčený Šerou ranou. Cítila jsem, jak ho zámotky Síly spoutaly na hranici života a smrti. Teď ho má Viktor ve svých rukou.
"Míníte mě vydírat? Nebo snad mučit? Či zabít?" zeptala jsem se ledově klidným hlasem. Málem jsem sebe samu nepoznala. "Právě jste udělal největší chybu svého života."
V tom momentě jsem vyrazila.

Oba už jsme byli v první hladině šera, naše obrazy se měnily. Vrhla jsem po něm čistou světlou Sílu. Uhnul. Tohle není upír. Ti do šera příliš nechodí. A navíc nepoužívají Sílu v takovém měřítku.
Pokusil se mě chytit, ale jsem rychlejší. Ještě jsem stačila zařvat "Noční hlídka! Vystupte z šera!" ale on už byl pryč. V druhé hladině šera. To snad není možný! Chytila jsem svůj stín a vstoupila za ním. Stíny a obrysy tu byly ještě rozmazanější, začínaly splývat v jedno. Byl tu, čekal na mě. Vrhla jsem po něm další zámotek Síly, ale stihnul opět uhnout, takže jsem trefila pouze jeho rameno. Zavrávoral, podíval se na mě a usmál se. Teď už jsme ani jeden nevypadali jako lidé, šero odhalovalo naši podobu takovou, jakou jsme si přáli. Démoni vypadají krapet jinak, chlapče. Jsi příliš rohatý, červený a ohyzdný.
Zase zmizel, tentokrát jsem však byla připravená. V rozmezí mezi třetí hladinou, kterou jsme akorát proletěli, a čtvrtou jsem ho chytila. V takové hloubce šera už není vidět nic z normálního světa, zmizela kuchyň, byt i celý dům. Bylo tu něco jako nebe a spousta písku. Všechno hrálo barvami.
Oba jsme každou vteřinou ztráceli sílu. Tentokrát jsem ho spálila jednoduchým plamenem určeným na modrý mech, přímo do obličeje mu vletěly plameny a popálily mu hodní část těla. Vyvedlo ho to z míry, klesl na kolena a chytil si obličej do dlaní. Dala jsem mu normální lidský kopanec mezi nohy. Jelikož je to strašně egoistický chlap, měl rozkrok se vším všudy. Můj direkt ho položil a on se svalil na zem. Poštědřila jsem ho ještě jednou, tentokrát do zad. Začal blednout, šero polykalo jeho bolest i s ním samotným.
Já jsem na tom taky nebyla zrovna nejlíp. Ještě chvíli a nezvládnu se vrátit. Vrhla jsem na něj poslední pohled a vydala se do třetí hladiny. Bylo to těžší než jsem přdpokládala, mnohem těžší než cokoliv, co jsem v šeru zatím prožila. Mimoděk jsem si uvědomila, že to byla moje premiéra ve čtvrté hladině. Konečně jsem se zmohla, vybrala poslední zbytečky síly a přeskočila do třetí. Dostat se z ní do druhé už bylo jednodušší a první hladina už byla prkotina. Přivítal mě modrý měch a o dost teplejší ovzduší. Rozeznávala jsem objekty v normálním světě, kuchyň, stůl kde seděl Viktor, i Olega stále ležícího na zemi. Rozthala jsem pouta, která ho držela tady v šeru a vklouzla za ním, do náruče reálu. A omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama