Kapitola třináctá

20. prosince 2006 v 18:54 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Nevím jak, ale najednou jsem věděla, že se zamiloval. Je to dobře nebo špatně? Mám klít nebo se radovat? Vždyť já mu ještě neodpustila! Tohle je nepříjemná situace…
Vyběhla jsem ze šera a téměř spadla na barovou židli.

Náš hlídaný Temný stále ještě ležel na pultu, bez jediné změny. Vlastně začal chrápat. Objednala jsem si vodku a hned ji do sebe kopla. Alex se vrátil ze šera, zjevně vysílený o mnoho víc než já. Mávnul na barmana a z chvíli měl před sebou ten samý alkohol. "Víš, Leno…" "Nevím, Alexi. A nezajímá mě to," vyjela jsem na něj o něco prudčeji než jsem zprvu zmýšlela. Schoval hlavu mezi ramena a už nepromluvil. Kousla jsem se do rtu. Tohle jsem nechtěla. Vzala jsem ho za ruku, kterou měl položenou vedle nyní už prázdné skleničky, a šeptla: "Dej mi čas. Prosím tě, dej mi čas."
Podíval se na mě a políbil mě. "Já jenom nevím, jak ten čas bez tebe zvládnu," řekl a stisk ruky mi oplatil. Náhrdelník na krku začal jemně hřát. To je zvláštní…mění barvu, teplotu, a jak jsem si všimla, tak i velikost. Musím se na to zeptat Gesera.
Myšlenka na něj mi připoměla, proč tady jsme a co máme dělat. Vrhla jsem kradný pohled po vědmákovi. Stále chrápal, teď už dokonce i s otevřenou pusou, ze které mu kapaly slyny. Hmm, tak toho tady můžeme s klidem nechat. "Pojď, půjdeme." Z kapsy jsem vytáhla několik bankovek a hodila je na pult směrem k barmanovi. Ten na mě kývnul, že stačí a děkuje. Ještě aby nestačilo. Netuším, kolik jsme toho vypili, ale tenhle obnos rozhodně stačit musel. Ale co, platí Hlídka.
Alex skoro nechodil, kombince alkohol-tanec-Síla-šero ho vysílila. Podepřela jsem ho a pomalu jsme se vydali k východu. U dveří jsem se ještě jednou ohlédla a pohledem přelétla celou místnost. Něco mi tu od začátku nějak nesedí, ale kdybych tak věděla co…
Dovezla jsem Alexe domů, pomohla mu do bytu a chystala se odejít. "Nechoď. Prosím," ozvalo se ze křesla v obýváku. Povzdechla jsem si. Ani nevíš, jak ráda bych zůstala. Ale nejde to, co jsem si předsevzala, to splním. Opravdu potřebuju čas. "Alexi," došla jsem k němu a hrábla mu do vlasů, "to nejde." Rozhrnula jsem záclonu, otevřela dveře na balkon a vyšla ven. Pohled na noční Moskvu uklidňoval, ty tisíce světýlek poblikávacích tam dole. A ty tisíce barev lidských aur. Spící, bdící, smutné, veselé, zklamané, překvapené, zamilované, neštasné, plné klidu, plné vzteku…
Odvrátila jsem se a vydala se zpátky dovnitř. Když jsem za sebou zavřela dveře, zatáhla záclonu na své místo a pohlédla na Alexe, zjistila jsem, že spí. Usnul, tak jak byl, oblečený, neumytý, v křesle. Usmála jsem se. Nechtělo se mi ho budit, vzala jsem jenom deku a přikryla ho. Když jsem pohledem zavadila o zeď naproti, málem jsem oněmněla. Krásnými barevnými jarními kvítky tam stálo: "Miluju tě". Chvilku jsem tu nádheru jenom tak pozorovala, ale pak jsem se sebrala a vyšla z obýváku.
Když jsem chtěla z bytu odejít, narazila jsem na bariéru, kterou byly obrněny vchodové dveře. Alexi, Alexi. Muselo ti být jasné, že pokud chci odejít, tak odejdu. Tvoje Silové zábrany mě nazastaví. Ani nic jiného.
Jemně jsem šerem prořízla průchod, vyšla ven, zábranu zpátky zacelila, přiživila a posílila ji až do čtvrté hladiny. Pokud bude chtít někdo násilím projít, má smůlu, spálí ho to. Alexe to propustí na obě strany.
Beze spěchu jsem dojela domů, dala si sprchu, nalila si Martini a plácla sebou na pohovku. Bylo teprve čtvrt na dvě ráno. Teprve. Jala jsem se popřemýšlet nad svou -naší- situací. Ležela jsem kdovíjak dlouho, popíjela, koukala do stropu, ale stejně jsem na nic nepřišla. Ve tři jsem se sebrala, vlezla do postele a pokoušela se usnout. Nevím, kdy se mi to konečně povedlo, ale ráno rozhodně nebylo z nějrůžovějších…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama