Kapitola 24.

6. ledna 2007 v 23:19 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Se smíchem jsem vběhla do zavírajícího se výtahu, táhnouc Alexe za sebou. Jen co se dveře zavřely, přitiskl mě k nim a začal líbat. Byl k nezastavení, ale pochybuju, že kdybych ho nějak chtěla zastavit, že by se nechal. Kabina dosedla, stěna za mými zády se rozpůlila, já neměla oporu a prostě jsem po zádech vypadla ven, na podlahu. Opět záchvat smíchu.

Jen co jsem se zase otrhla od Alexových rtů a otevřela oči, zjistila jsem, že jsme se složili někomu k nohám. Podívala jsem se nahoru a málem si prokousla ret. Oleg. Složky a šanony, které nejspíš držel v ruce, se válely všude kolem. Vyskočila jsem na nohy, chytla ho za ruku a bez jediného pohledu ho zatáhla do výklenku v chodbě o pár metrů dál. Jeho kamenný výraz mě zraňoval, ale chápala jsem ho, po tom, co jsem mu udělala…
Spontálně jsem ho objala, dala mu pusu a zašeptala: "Promiň…víš, já…ale ne, co to kecám…odpustíš mi někdy?" Bez odezvy, pouze ty oči, nechápající, smutné, zrazené. "Jsem…hrozná. To co jsem udělala… Dala jsem ti naději, vlastně jsem tě sváděla a všechno tohle… A jenom proto, aby Alex začal žárlit… Já…se ti hrozně omlouvám. Stydím se za sebe. Jsem mrcha, hrozná svině, naprostá namyšlená krá- " Záplavu mých sebeobviňujících slov utnul polibkem. Nechala jsem ho, líbali jsme se docela dlouho a pak to naštěstí ukončil on. "Běž za ním," zašeptal a vystrčil mě zpoza rohu.
Povzdechla jsem si a vyšla Alexovi vstříc. Stál opřený o sloup, Olegovy věci v náručí a zamyšleně mě pozoroval. Nevěděla jsem co říct, tak prostě jsem ho políbila. "Miluju tě," řekl tiše. "Já vím. Ale já tebe víc. Tak pojď, máme práci." Položil šanony na zem, nastoupili jsme do výtahu a konečně sjeli o patro níž, kam jsme měli namířeno. Vlastně vůbec nevím, jak to že jsme zastavili zrovna tady, u Olega. To osud, pochopila jsem.
Tu chvíli, co výtah jel, jsme opět trávili naší oblíbenou zábavou… Ale tentokrát už jsme se nenechali překvapit a jen co dosedl, odstoupili jsme od sebe na normální vzdálenost. "Tak jo. K analytikům?" "Jojo," vzala jsem ho za ruku. Bez klepání jsme vstoupili do té obrovské místnosti plné stolů, vrčením a pípaním nejrůznějších přístrojů, stohy papírů a zvonění telefonů. Jak tady někdo může pracovat?
Zamířila jsem na jisto, přímo k tomu nejlepšímu z nejlepších. "Nazdar Andreji," pozdravila jsem hubeného brýlatého mladíka, sedícího u největšího ze stolů tady, zavaleného nejen všudypřítomnými papíry a složkami, ale také pěti notebooky. Všechny v provozu, na každém běžel nějaký program. Andrej, ten počítačový genius, byl zcela zabrán do práce, prsty mu běhaly hned na tomhle, pak zas na jiném počítači. "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama