Kapitola 25.

6. ledna 2007 v 23:20 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Na silnici jsem odchytla prvního taxíka, který nás míjel. Sesuli jsme se na zadní sedadla, já se nahnula dopředu, nadiktovala cíl cesty a pak si ještě jednou a pořádně pročetla seznam Jiných. "Hm, nic zvláštního. Obávám se, že pokud neuspějeme hned u té Temné, máme smůlu. Zbytek je naprosto průměrný, obyčejný a nezajímavý. Hele, poslouchej: cíle pobytu-dovolená, dovolená, služební cesta, dovolená, služební cesta, služební cesta, osobní."

"Nemusím se ani moc namáhat, abych přišel na to, kdo z nich je tu z osobních důvodů," pousmál se Alex. "Jak že se jmenuje?" "Počkej moment…nějaká Firael. Něco mi to říká, ale co…to je jako deja vú. Už jsem to jméno někde slyšela," nemohla jsem si vzpomenout. Najednou jsem měla z hlavě díru, jméno jsem si vybavila, majitele ne. "Zvláštní." "Leno teď to neřeš, jsme tady. Pojď, vystupujeme," Alex hodil k řidiči nějakou bankovku a vytáhl mě z auta ven.
Stáli jsme v centru Moskvy, na nejfrekventovanější ulici plné obchodů, restaurací, diskoték a služeb všech druhů. Byl tu jeden jediný hotel. Jeden jediný, který si to mohl dovolit. Hilton sem, mírně řečeno, vůbec nezapadal. Jeho skleněné linie se táhly do dvojnásobné výšky nad ostatní budovy, červený koberec přešlapovaly denně tisíce lidí spěchající za nákupy a prací, přesto si však stále zachovával svou barvu. Hotelová služba, muži stejně vysocí, s kamenným obličejem a uniformách beze smítka stáli jak venku, tak vevnitř, připraveni plnit jakýkoliv rozmar všech hostů. Není se čemu divit, protože za tolik peněz, kolik tady stojí jedna jediná noc, kolem vás skákat prostě musejí.
"Ta bude pěkně zazobaná," prohodil zamyšleně Alex. Zasmála jsem se a strčila do něj. "Jdeme, pane filozofe. Máme na práci důležitější věci než je rozbor finančního konta zde ubytované paničky. Nebudeme postávat venku, zajdem na přátelskou návštěvu, co ty na to?" Nečekala jsem na odpověď a rychlým krokem jsem vyrazila k obrovským otáčecím dveřím. Po tom rudém koberci se šlo pěkně špatně, moje kozačky na jehlách se bořily a na konci jsem se málem rozmázla, když jsem se strefila přímo do spoje s druhým, tentokrát černým perským. Kde sakra berou na údržbu něčeho takového?
"Dobrý den, jmenuji se Lena Malkinová. Mám sjednanou schůzku se slečnou Firael. Mohl byste mě neohlašovat a akorát mi říct číslo pokoje? Očekává mne," recepční koukal trošku vyjeveně, tak jsem sáhla do šera, párkrát ho jemně pleskla po tvářích a přidala kouzlo úplného podrobení. Jeho oči chytly mírně nepřítomný výraz a po tváři se mu rozlil připitomělý úsměv. Povzdechla jsem si. "To číslo pokoje, prosím." "Ach ano, promiňte. Nějak jsem se zamyslel… Hned to bude," v jeho hlase zněla poddanost a snad i úleva. "Takže madam Firael? Tady to máme. Pokoj 1618, patro sedmnácté, apartmá na konci chodby. Ohlašovat vás tedy nebudu. Hodně štěstí a přeju krásný den." Vrhla jsem po něm zářivý úsměv, zrušila kouzlo podrobení a trošku mu zamlžila vzpomínky za poslední čtvrthodinku. Ať si chlapec myslí, že se mu trošku točila hlava, ale vlastně se za tu dobu nic nestalo…
"Leno? Navrhoval bych nejdříve navštívil hlídkaře, co tady zařizuje registraci. Zeptáme se ho přímo na ni, někoho takového si bude určitě pamatovat." "No vidíš, super nápad. Počkej chvilku," to už jsem zmizela v šeru. Okamžitě jsem uviděla místnost v místech, kde v reálném světě byla pouze obyčejná zeď s obrovským obrazem. Skočila jsem do druhé hladiny, pak radši i do třetí. Něco…se mi nezdálo. Pak to musím ještě jednou pořádně zkontrolovat, ale Alex čeká a musíme za registrátorem.
"Je tu něco schované, pak to ještě prohlídnu nahoře v sedmnáctém patře, jde to odtamtud. Pojď, nejdřív někomu položíme pár otázeček…" Následovaná Alexem jsem se vydala do skryté místnosti za obrazem, těsně před ní jsme oba vkročili do šera a tamtudy prošli dovnitř. Ocitli jsme se v útulné menší pracovně zařízené starožitným mořeným nábytkem, s obrovským oknem místo celé zadní stěny a krbem nalevo. Za stolem seděl starší Jiný, Světlý, tak čtvrtá kategorie. Brýle na špičce nosu, knírek pečlivě zastřižený, oblek šitý jistě na míru obepínal bricho, díky němuž se málem za stůl nevešel.
Aniž by vzhlédl od papírů, kam něco zapisoval, bodrým hlubokým hlasem prohodil: "Dobrého dne, mládeži. Co si budeme přát?" S Alexem jsme se sřekli a sborem ho pozdravili. Oba jsme se rozesmáli a usadili se na židle, které nám byly nabídnuty. Registrátor konečně vzhlédl a s pobavením v hlase pomalu pronesl: "No? Tak proč pak jsme tady? Koukám, že jste zdejší, takže registrace to nebude. Předpokládám, že se vyskytly nějaké problémy a naše stará dobrá Noční hlídka si vzpomněla na zasloužilého a vysloužilého dědu Vladislava. Je to tak?"
"No skoro ano. Problémy tu jsou, velké. Takže potřebujeme radu, nebo spíše konzultaci. Tady v hotelu se před dvěma měsící zaregistrovala a ubytovala jistá Temná mimo kategorie. Vzpomínáte si na ni?" Snažila jsem se mluvit normálním hlasem, bez emocí. Tolik jsem doufala, aby ta naše hledaná byla ona…
"Ale jistě že ano! Na někoho takového se hned tak zapomenout nedá. Přihrnula se tu jako velká voda, snad ji někdo či něco honil, nebo já nevím nač ten spěch. Ale přes tu všechnu rychlost se chovala s neuvěřitelnou grácií, byla slušná, milá a nevystupovala zrovna jako Temná. Posadila se tady na tu židli, zrovinka jak sedíte nyní vy, a usmála se na mě. Řekla, že by se ráda zaregistrovala. Že to dělá pouze ze zvyku a tradice, jinak by se na to vykašlala. Prý tu stráví nějaký ten půlrok, má tu pochůzky, vyřizování a další osobní důvody. Tak jsme provedli klasickou registraci, všechno naprosto v normě, nic zvláštního. Pak se zvedla, jako že půjde, ale těsně přede dveřma se otočila, tvář úplně změněnou, plnou nenávisti, místo očí hluboké propasti zloby. A kolem krku…kolem krku měla najednou obtočeného hada, obrovského, černého a syčícího. Ústa neotevřela, ale já najednou slyšel: ´Však o mně ještě uslyšíš!´ Tohle všechno byl pouze zlomek sekundy, možná se mi to dokonce zdálo… Rozhodně pokud to byl sen, tak ohromně živý a děsivý…"
Nastala chvíle ticha, každý z nás o něčem přemýšlel. "Děkujeme vám…moc jste nám pomohl. My už teď půjdeme, máme tady práci…tak ještě jednou moc děkujeme a přejeme pěkný den," to už jsem Alexe táhla ven z téhle podivné pracovny. Měla jsem z toho všeho husí kůži a při vyprávění mi běhal mráz po zádech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | 6. ledna 2007 v 23:24 | Reagovat

wow...myslím že by jsem měla začít zase psát co?! ... :D...

2 katinka katinka | E-mail | Web | 7. ledna 2007 v 13:55 | Reagovat

no můžeš :o)

já zatím čerpám z toho, co už napsaný mám...a jelikož už tady nezveřejněný mám jenom 4 kapitoly, tak už bych taky mohla začít makat no...

heh...

...těžký život spisovatelův...

3 Lovable Lovable | 7. ledna 2007 v 14:47 | Reagovat

nio jo... áááá.... tak jo .... pokusím se...

4 katinka katinka | E-mail | Web | 8. ledna 2007 v 18:54 | Reagovat

jistěže, pokoušej, pokoušej...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama