Kapitola 33.

23. ledna 2007 v 18:04 | BitterBeauty |  Tajná hlídka-Kp
Vyskočila jsem na nohy rychlostí blesku a začala se upravovat. Přece jenom kecnout na zem v minisukni… Pohlédla jsem na podlahu, kde jednotlivé části sebe sbíral Alex. Srážka to byla pořádná, vozíky odskočily a překlopily se, věci se válely všude kolem, těch pár lidí co tu takhle navečer shánělo doma chybějící potraviny, na nás překvapeně hledělo.

Kolem zrovna procházel děda s berličkou. Vrhal po nás zlostné pohledy a se slovy "Ta dnešní mládež, to svět neviděl. Nemají nic na práci, tak dělají neplechu na veřejnosti," práskl holí do mého vozíku. Nějak mě to ale nezajímalo.
Jediné, pro co jsem měla oči, byl ten na zemi. Dělal jakoby nic, v dřepu sbíral věci nejblíže kolem sebe, v tváři unuděný výraz. Zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. "Co si jako myslíš, že děláš??" Ta jeho ironie v hlase…
Uhnula jsem pohledem a zamumlala: "Já nevím…"
"Pf, nevím," zapitvořil se.
"Nemluv se mnou laskavě tímhle tónem!" Teď už mě ale naštval, nebude se mnou jednat jako s kusem hadru, chlapec. To teda ne.
"Nemusím s tebou mluvit vůbec, Temná" odpověděl chladně. Svůj nákup už měl posbíraný, vhodil věci do koše, otočil se ke mně zády a odešel k pokladně. Do očí mi zase vhrkly slzy. Kousla jsem se do rtu. Přece ho takhle nenechám odejít! Nemůžu to takhle nechat! Nebo ano? Asi si přece jenom nejsme souzeni.
Něco se ve mně obrátilo, spolkla jsem svůj stesk a zatnula zuby. Nenechám se tím ovládnout. Jím. Nejsem malá. Potraviny co tu zbyly po mně jsem měla uklizené hned, zaplatila jsem a vyšla z budovy. Mrazivý vzduch se mi vedral pod oblečení, sníh dosedal do vlasů. Kluci, kterým jsem možná zachránila zdraví, už tu nebyli. Alexovo auto zrovna mizelo za zatáčkou. Pohodila jsem hlavou, igelitku mrskla na sedadlo spolujezdce a nastoupila. Pořádně jsem se nadechla a teprve potom si dovolila nastartovat.
Domů jsem dojela za chviličku. Takový týden už jsem tu nebyla a stejně se nic nezměnilo. Pošta žádná, záznamník mlčí, nikde nikdo. Kdo by mě taky sháněl, vždyť nikoho než Hlídku nemám. Teď už ani Alexe. Vyklidila jsem nákup, nalila si sklenku vína a pustila vodu do vany. Než jsem si tam ale zalezla, zastavil se můj pohled na telefonu. Mám? Nemám? Chvilku jsem přecházela sem a tam po obýváku a nemohla se rozhodnout. Ale co, nemám co ztratit. Sáhla jsem po sluchátku a vytočila číslo. Umím ho nazpaměť.
S bušícím srdcem jsem čekala až se najde spojení. Ozvalo se vytáčení, jeden jediný tón. A pak ten podivný hlas, který říká: "Počkejte prosím, volaný účastník právě hovoří. Jste první v pořadí. Děkujeme." Práskla jsem telefonem do vidlice a zavřela oči. Alex moc nevolá, to vím jistě. Jediný, s kým kdy dokázal déle mluvit, jsem byla já. Zásadně komunikoval přes SMSky, protože mobilnímu spojení nevěřil.
S kým teda teď volá? Tipovala bych to na Natašu, tu blonďatou dilinu, taková šestá kategorie… Minule jsem jí měla vyškrábat oči, byl by teď klid. Zuřila jsem. Moc moc jsem zuřila. A nedokázala si přiznat, že jednoduše žárlím, že představa, že Alex je s někým jiným, mi vadí. Že mě to ničí, zraňuje a uráží. Vyšla jsem na balkon a pozorovala park dole. Nyní v noci zející prázdnotou, stromy zabalené do sněžného kabátu, prolézačky pod bílou pokrývkou nebyly málem vidět.
Nevím, jak dlouho jsem tam v tričku a sukni stála a koukala dolů. Probrala mě až šílená zima, dal se do mě třas a já se radši vrátila dovnitř. Vana málem přetekla, ještě chvilku a vytopila bych sousedy. Přinesla jsem si skleničku s vínem a naložila se do tepla. Ležela jsem tam v pěně s vínem v ruce dlouho, pozorovala strop a hlavou mi proudily myšlenky. Hodně jsem si uvědomila, ale zároveň na vůbec nic nepřišla, takže jsem toho nechala a vylezla z vody ven.
Zabalená v županu, s ručníkem kolem hlavy, jsem vyšla z koupelny a posadila se do křesla. Zavřela jsem oči. "Jak dlouho už tady jsi?" Zeptala jsem se stěny napravo.
"Moc dlouho ne, tak deset minut," stín se odlepil a Firael si sedla na sedačku vedle mě. Pod nohama se jí prosmýkl šedočerný vlk a ulehl pod stůl. Chvilku jsem si ho prohlížela. Zvláštní…vlk. Nebyl to vlkodlak, Jiného bych poznala. To stvoření tady bylo normální zvíře. I když mluvit o normálnosti v souvislosti s ochočeným vlkem, který se vám válí uprostřed obýváku je trošku směšné.
"Pěkné zvíře," pohodila jsem hlavou k temné siluetě pod stolem.
"Viď? Přidal se ke mně asi před rokem v…v mém bývalém obydlí," zamračila se. Málem se prořekla, ale nebyla by to ona, kdyby si nedávala vždy pozor na jazyk.
"Aha," nadzvedla jsem obočí. "Proč jsi tady?"
"Potřebuju s tebou mluvit. A pár věcí si ujasnit," Temná se opřela a zadívala se z okna.
"Tak do toho," pobídla jsem ji.
"Nebudu chodit kolem horké kaše. Chci se tě zeptat, jestli mi pomůžeš. Jsem…v trošku svízelné situaci a můj čas se krátí. Potřebuju prostě pomoc. Nutně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama