Kapitola devatenáctá

1. ledna 2007 v 19:55 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
"Kdo jsi?" Zeptala jsem se absoltně klidným hlasem ženy. "Mé jméno je nedůležité, zanikne v hloubce věků stejně rychle jako jepičí život. Důležité je to, proč tu jsem. Že tu jsem. Že jsi tu ty." Její oči, temně modré studny vědění, mě propalovaly skrz naskrz. "Nechme osud, ať si s námi pohraje. Trošku mu pomožme a už se všechno hroutí. To je ti známé, viď?"

"Podívejte…nevím, co tu děláte, co po mně chcete, ale tu smršť, kterou cítím, byste zrušit mohla." "Děvče zlaté. Jak ty toho málo víš. A přece víc, než bys měla. Víc, než bys moci měla…" "Přestaňte mluvit v hádankách!" Pomalu mě začínal její zvláštní přístup znervózňovat. Kde je sakra Zavulon? "Nevím," ozvalo se od neznámé. "Ehm, promiňte? To bylo ke mně?" "Jistě." "A co nevíte?" "Kde je Zavulon." Teď už jsem se ale opravdu naštvala: "Nečtěte mi myšlenky!!" Okamžitě jsem si mimovolně kolem mysli vytvořila zeď, kterou ona nepřemůže.
"Tak kdo jste?" Začala se mi v hlavě utvářet osnova nového plánu. "Aspoň to byste mi snad říct mohla, ne?" "Nemohla. Nesmím. Nemůžu." V ten moment jsem myslí vyrazila silně proti ní. Zjevně čekala spíše fyzický útok, protože se nestihla bránit a já byla naráz vevnitř, v její hlavě. A věděla jsem všechno. Ne, nevěděla. Takový zmatek už jsem totiž dlouho neviděla…
Tma
Světlo Strach
Bolest
Výkřik
Proč? Já…
Jistě, má paní Ne!!
Nechci!
Bolest
Strašná bolest
Aura…puká
Kdo?
Kdo jsem???
Tma
Vykřikla a padla k zemi. Cítila jsem, že smršť se jí vymkla z rukou a rozplynula se neškodně nad městem. Ona však ležela stále ještě schoulená do klubíčka. "Ne…ne…to ne…proč?" Poté zamumlala několik dalších, mě nesrozulmitelných, slov a hlásek. Klekla jsem si vedle ní, obě stále ještě v první hladině šera, a sáhla jí na čelo. Vroucí.
"Co jsi s ní chtěla udělat?" Ozvalo se mi monotóně za zády. Zavulon. "Kde jsi byl? Celou tu dobu…," odpověděla jsem otázkou. Vrhla jsem po něm mírně vražedný pohled. Jeho oči však byly tak nesoucitné, až jsem se zalekla. Otočila jsem se zpátky k neznámé.
"Je… … …je…to…" Život z ní unikal rychlostí blesku. "Je…Světlá…," vydechla
naposledy. Kousla jsem se do rtu, zavřela oči, několikrát se zhluboka nadechla a oči otevřela. Otočila jsem se.
Zavulon stál klidně opodál a díval se mi přímo do očí. "Já vím. Celou tu dobu to vím. Už od chvíle, kdy jsi vystoupila z výtahu u nás na patře. Celou tu dobu. Vím." "Ale…ale…ale jak…proč jsi si se mnou hrál??" Pousmál se, poprvé za dnešní večer. "Chtěl jsem vidět tvůj styl obléhání a útoku. Leno."
"Dovolila jsi si dost. A ty to víš…to přece nenecháme jen tak, viď?" Mluvil málem šeptem, pomalu se rozešel ke mně a jeho oči blýskaly vzteky. Neměla jsem moc času, vím, že chce zaútočit. Zničit mě. Příliš si mě připustil k tělu a nyní toho lituje. Je naštvaný nejen na mě, ale i sám na sebe. Šero se vzdouvalo, Síla proudila všude kolem nás.
Mrkla jsem a vtělila se do své šeré podoby. Sáhla jsem si na krk. Perly hřály…díky, Alexi. Už vím, proč jsi to udělal. Už tuším, co to mám na krku. A hodlám toho řádně využít. Myslím, že ten úsměv, který jsem na Zavulona při této myšlence vrhla, byl děsivý. Velmi děsivý. Tohle zvládnu.
Zaklonila jsem hlavu, nahlas se zasmála, pohlédla mu ještě naposledy do očí a rázem skočila z první hladiny až do páté. Písek hrál barvami, bílorůžové smetanové nebe se líně převalovalo. Bylo tu teplo.
Je tu. Stál přímo přede mnou. Moje prsty, dosud pevně sevřené v pěst, jsem naráz roztáhla a kolem mě vzplála hradba ohně. Ohně rozhodně ne lidského, ale nýbrž stvořeného Silou, modrého, silného. Spalujícího. Ani se nepohnul a stěna spadla. Usmála jsem se. Netušil totiž, že veškerá Síla, kterou vynaložil na to, aby spadla, se obrátí sama proti němu.
Závan ho odmrštil a on proletěl vzduchem minimálně dvacet metrů. Perly zrůžověly. Alex mě cítí. Neměla jsem myslet na něj, protože Zavulon vystřelil proti mně silovou stěnu. Uhnout jsem nestačila, zásah byl trvdý a omračující. Klesla jsem k zemi.
Uslyšela jsem zvláštní zvuk. Vylovila jsem něco ze své zbykové Síly a zvedla hlavu. Přišel. Byl tu, aby mě ochránil. Nádherný černý panter stál přímo mezi mnou a Zavulonem, naježený, ocasem švihal ze strany na stranu, pysky poodhrnuté a z jeho vrčení mi běhal mráz po zádech.
Alex.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama