Kapitola dvacátá

1. ledna 2007 v 19:59 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Věděla jsem, že mě v tom nenechá. Stál tu, přišel pro mě, zachrání mě. Miluje mě.
Zavulona to zjevně překvapilo, jeho pravá ruka se zastavila v půlce pohybu a ústa mumlající tichá slova zkázy se zavřela. Přimhouřil oči. "Ale ale, koho pak to tady máme? Že by ztracená duše, osobnost bloudící v labyrintu věčnosti, někdo, kdo se nám nešťastně zamiloval?" Uchechtl se.

"Chlapče, nevíš co děláš. Motáš si smyčku kolem vlastního krku. Ale ty to víš…víš, že je něco špatně. Víš, že se něco děje. Že se něco děje s ní. Tak proč to dopouštíš? Proč to tak necháváš?"
Alex opět zavrčel. Prohmatala jsem nitky pravděpodobnosti a vyhledala možnosti ztráty Síly u nás dvou. V tomhle ohledu nic nehrozilo. Na chvíli jsem vypla a přestala vnímat okolí. Ležela jsem a vnitřně zkoumala poslední zbytečky magie. Skoro nic nezbývá. Pak jsem to ale ucítila…to něco…slabá cestička z ohromnému vodopádu skryté naděje, obrovský a téměř nekonečný zdroj, pulzující všemocnost. Sáhla jsem si na krk. Perly.
Už vím. Vím co a jak. Šerem jsem po nich sáhla a najednou jsem si připadala silná jako nikdy předtím, silnější než jakýkoliv Velký Jiný. Otevřela jsem oči. Už vím.
Vzpomněla jsem si na svá křídla, tady v šeru imaginární doplněk, absolutně zbytečný, ale zato krásně elegantní. Proč z něj neudělat věc použitelnou? Stačila chvilka a já už se vznášela čtyři metry nad zemí. Jediným trhnutím jsem si strhla perly z krku. Zazářily a zažhnuly, já je upustila, ale ony stále zůstávaly na úrovni mé dlaně. Jakýkoliv jsem udělala pohyb, byly stále se mnou, nyní částí mého já. Zasmála jsem se.
Nechala jsem svou postavu zahalit do chladného modravého ohně a sletěla o trochu níž. Blíž k Zavulonovi. Snad se mě lekl, nebo ten krok dozadu byl pouze instinktivní. Rozhodně na sobě nedal nic zdát, jeho tvář byla jako vždy podobná mramoru, jediným projevem pocitů zůstavaly jeho oči. Bledé, ledové, plné zloby.
"Tak co? Co se se mnou děje? Ty vševědoucí!" Ušklíbla jsem se. On ani nehnul brvou. "Ach Leno. Jak jsi mladá, tak jsi naivní. Copak ty opravdu nic necítíš? Svoje nitro? Změnu, ke které jsi tíhla celou tu dobu své Jiné existence? Opravdu nic?" Zamrazilo mě. Jistě že jsem to cítila. To něco. Jiného. Nesvětlého.
"Ne!" křikla jsem a celou svou vahou jsem se opřela do stěny Síly, kterou jsem po něm vrhla. Nabrala takovou rychlost, že se skoro nestihl bránit, ale přece jenom stačil trochu uhnout a zasáhla ho jen povrchově. O to víc ho to rozzuřilo. Zařval a mrsknul do vzduchu typický Freeze, akorát několikrát znásobený. Čekala jsem to, mávla jednou křídly a proud Silového ledu mi proletěl neškodně pod nohama.
"Víš, nejsem zas tak blbá, jak mě považuješ. Dospívám a zlepšuji se. Tak si na to zvykej!" Zasmála jsem se. "Už je to tak. A ty stárneš! Kde je ten starý dobrý Zavulon, co cupoval na kousky několik Jiných najednou?" V ten moment jsem udělala chybu. Příliš jsem se ponořila do poštuchávání Temného a přestala vnímat jeho samého. "Co takhle domov důchodců? Tiché, klidné stáří ve společnosti lidí, vysedávání na lavičce v parku, popíjení p…"
Než jsem stihla dopovědět, bez jediného pohybu nebo slova proti mně vyletěl zámotek takového množství obrovské Síly, že jsem zpanikařila. Čas se zastavil. Nebyla jsem schopná se pohnout, udělat jakýkoliv pohyb, o cokoliv se aspoň pokusit. Nic. Prostě jsem zkameněla metr nad zemí a pozorovala tu zkázu letící ke mně, která mě měla každou chvilkou zasáhnout a ukončit tohle trapné počínání.
Najednou se však kolem mihla skvrna, černá skvrna. Alex, který celou tu dobu stál opodál a pozoroval nás, teď skočil. Skočil přímo do cesty kouzlu, které mě mělo zabít. "NE!" Na víc jsem se nezmohla.
Zasáhlo ho to.
Klesl k zemi.
Bezhlesně.
Ne. To, ne. To. Se. Přece. Nemohlo. Stát. Ne.
"NE!"
Sletěla jsem k němu. Nedýchal. "NE!"
Můj pohled protnul ten Zavulonův. Nevím, jak jsem to udělala, ale v ten moment se chytil za hlavu, poklesl v kolenou a vykřikl. Alex se ani nepohnul, pouze ležel, bez jakékoliv rány, nedýchal. Vznesla jsem se do vzduchu, perly za mnou, jako jemný závoj. Blesky, všude blesky. Vztek. Smutek. Beznaděj. Proč?
Zabiju ho. Teď, tady, hned. Vše, co ve mně zbylo, jsem zhmotnila do jediné koule, veškerou Sílu, magickou, psychickou, fyzickou. Všechnu.
Vrhla jsem ji proti němu.
Neohlížela jsem se, spadla k Alexovi, ještě ve vzduchu otevřela portál, popadla nehýbající se tělo pantera, s poslední chvíli vědomí do vtáhla do náruče reálu a portál za sebou zavřela.
Nedýchal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | E-mail | Web | 2. ledna 2007 v 15:27 | Reagovat

já jsem teprve u 6 kapitolky... :D ... doufám že nevadííí ale jsem ráda že řpidáváš :D

2 katinka katinka | E-mail | Web | 4. ledna 2007 v 12:01 | Reagovat

nevadí...a nevim proč by mělo :o)  čtičtičti :o)

3 Aderna Aderna | 24. června 2008 v 4:45 | Reagovat

tak toto bolo super idem rychlo dalej !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama