Kapitola osmnáctá

1. ledna 2007 v 19:53 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Další dny probíhaly přesně tak, jak jsem si myslela. K Zavulonovi jsem chodila denně, on mě spravoval o činnostech Denní hlídky a nevědomky tak vyzrazoval sokům své intriky. Já o všem pravidelně informovala Gesera, většinou po telefonu, ale někdy jsem nestíhala ani to, tak jsem využívala telepatie.

Tenhle způsob komunikace nemá chybu, člověk nemůže být odposloucháván, je to plně soukromé a dají se mnohem lépe vyjadřovat city než do sluchátka mobilního telefonu.
Asi týden po mém ´příjezdu´ jsem se pustila do výzvěd toho, proč jsem tu byla. Seděla jsem v jeho kanceláři, hrnek čaje v ruce a povídali jsme si o něčem. Jen tak mezi řečí jsem se zeptala: "A co Světlí? Zlobí? Vím, že s nimi tady máte někdy fakt nevraživé vztahy." "Poslední dobou je to v pohodě. Ale teď…asi tu máme problém," odmlčel se a zase mě rentgenoval těma svýma očima. Já se radši koukala do čaje. "Copak se děje?" "Buď si z nás dělají srandu oni, Inkvizice, šero nebo někdo úplně jiný. Objevil se úplně neznámý upír, zabil dceru Tolji, mého nástupce, a pak ho jedna Světlá mimo kategorie, kterou vyloženě nenávidím, v šeru zabila." Zas ten pohled.
"Aha. Co to tedy znamená? Že nevíte nic? Nevíte jak dál?" Snažila jsem se nenápadně, ale obávám se, že zrovna v tu chvíli jsem zasela zrnko podezření. "Nevíme," odpověděl tiše. "To je právě to. Ale oni taky ne. Jediný, kdo nejspíš tuší, je Inkvizice, která však jako vždy mlží." "Hm…to je podivný. Zničeho nic se tu objeví Jiný, nikdo na světě o něm nic neví, nikdo ho nezná," pořád jsem z něj zkoušela dostat něco víc. "Víš co? Necháme toho. Zvu tě na večeři." Buď se mi to jenom zdálo, nebo téma změnil nějak hodně rychle.
V restauraci jsme strávili skvělý večer, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Zavulon je zvláštní. Je krutý, nemilosrdný, ale zároveň hrozně hodný a nepochopený. Dalo mi docela práci vymyslet si novou minulost, obyčejný životní příběh kyjevskéhé Jiné. Ale myslím, že jsem to zvládla. On celou dobu pozorně poslouchal, sem tam se na něco zeptal, ale když jsem se poté zaptala já jeho, byl rázem zticha a slova by z něj člověk nedostal.
Zrovna když jsem chtěla říct něco ve smyslu, že já ho do ničeho nutit nebudu, ozvala se od vchodu do místnosti rána. Velmi hlasitá rána. Znělo to jako by někdo vystřelil z pistole, jenomže to bylo hlubší a ještě hlasitější. Oba jsme se naráz otočili za zdrojem zvuku. U prvního stolu stála žena celá v černém, vlasy jí vlály všemi směry, v ruce držela nějaký amulet, další měla pověšené kolem krku. Dívala se na mě. Přímo do očí.
Než stihla udělat jakýkoliv pohyb, já už byla v první hladině šera. Ona hned za mnou. Cítila jsem, že Zavulon kolem mě nepozorovaně proletěl až někam do čtvrté hladiny. Nechával to mně! To ještě něco uvidí. Že bych vyzkoušela svou osvědčenou metodu? Ušklíbla jsem se. "Denní hlídka! Vystupte z šera!" Křikla jsem i přes to, že k nim nepatřím. Místo odpovědi proti mně vyletělo obrovské množství Síly. Já nehnula ani prstem a myšlenkově ji odklonila stranou.
Zjevně jsem ji překvapila, nejspíš ta černá neznámá čekala, že mě dostane hned na poprvé. Poslala jsem jí výsměšně vzdušný polibek a zmizela o hladinu níž. Ona za mnou. Třetí hladina, čarodějka také. Čtvrtá. Tady čekal Zavulon. Měl svou obvyklou šerou podobu, o které jsem už tolik slyšela. Ostnatý démon s červenýma očima, nahánějící čirou hrůzu. Já se na moment sousředila a vybavila si podobu, jakou jsem měla tehdy v baru. Oba jsem překvapila.
Nyní jsem zaútočila já. Vrhla jsem po černé zámotek Síly tak pětkrát větší než ona po mně. Tak tak uhnula, ale stálo ji to hodně sil. Najednou zmizela. Nešla dál, to bych cítila. Takže se vrací. Dostihla jsem ji v první hladině. "Stůj. Cítím v tobě dvojí. Nejsi od Inkvizice. Jsi vetřelec. Musíš zmizet," hlas měla jako struhadlo. "Ani krok. Nad touhle budovou visí smršť. Pokud se o něco pokusíš, spustím ji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama