Kapitola šestnáctá

1. ledna 2007 v 19:51 | .:: katinka ::. |  Tajná hlídka-Kp
Bylo to všechno tak zvláštní. Jiné a zároveň úplně stejné, pořád to samé akorát v jiné slupce. Vlastně se mi to líbilo, příjemná změna v šedi normálního života Jiného. Všechno získalo nádech svobody, volnosti a všemocnosti. Tak takhle se cítí Temní? Že si mohou dělat co chtějí a nikdo jim nestojí v cestě?

A když ano, klidně se ho zbaví. Zbavíme. Nyní patřím částí svého já k nim.
Ponurá atmosféra budovy na mě uhodila hned ve dveřích dovnitř. Nebylo mi to nepříjemné. Nesmělo, protože teď je to přirozené. Recepci měli podobnou jako my, také za ní seděl zjevně nezkušený slabý mladík, který svou práci ale miloval a byl jí plně oddán. Ještě než jsem mu pohlédla do očí, přehodila jsem přes sebe jemný závojíček krásy. Všichni Jiní si utahují z toho, kdo ho používá, zatímco si nedokáží přiznat, že on ho mají taky. Proč si nepřilepšit, když je to možné?
Podle toho, jak se na mě díval, to byl typický svůdník a ani se nepokoušel maskovat, že se rád podívá po pěkné holce. No co, tím líp. Nahodila jsem příjemný úsměv a ladným krokem pomalu došla k němu. Naklonila jsem se o pár centimetrů blíž, než je v takové situaci normální a řekla: "Ahoj. Jmenuji se ………….. . Jsem z Kyjeva. Zachtělo se mi po změně a tak jsem tady. Je možné provést registraci tady u vás? Jet do nějakého podřadného hotelu a obtěžovat se s divnými nesympatickými lidmi…na to nemám náladu. Tak jsem to vzala rovnou sem!"
Mladík chvíli koukal, pak zavřel pusu, která se mu při vodopádu mých slov sama otevřela, a konečně mi odpověděl: "Samozřejmě. Akorát budete muset jít až nahoru, k vedení. Výtahem do šestého patra. Tam už se o vás někdo postará. Hodně štěstí…" To už jsem mizela ve výtahu, ale jeden úsměv jsem mu ještě věnovala. Oplatil mi ho. Tomu říkám recepční, ne jako náš koktající Oleg. Ale kdoví, jaký je tenhle sympťák uvnitř.
Výtah jel rychle a jemně, nespozorovala bych, že už jsem na místě, kdyby se neotevřely dveře. Uvědomila jsem se, že nemám vůbec strach ani trému. Zvláštní. Perly na mém krku mě lehce hřály…a připomněly mi Alexe. Poslala jsem mu myšlenkový pozdrav, i když jsem pochybovala, že to bude fungovat. O to víc mě překvapila jeho odpověď. Telepatie? Nevěřila bych, že to bude fungovat. O to líp, komunikace s mou základnou je důležitá.
Pěkně pomalu, s hlavou vztyčenou a úsměvem na tváři jsem šla stále rovně, vnímajíc udivené pohledy ostatních, na konec chodby, přímo k největším dveřím tady. Mířila jsem tam cíleně, vím, kdo tam sedí. Bez klepání jsem vstoupila dovnitř. Nevím, kde jsem tohle sebevědomí sebrala. Možná je to tím, že hraju někoho jiného. Tohle nejsem já.
Zavulon, šéf Denní hlídky, seděl za stolem, oči zavřené, v hlubokém soustředění. Odkašlala jsem si a drze se rovnou posadila na židli proti němu. "Co vy tady?" řekl aniž by oči otevřel. "Jé, promiňte za tenhle můj vpád, ale poslali mě nahoru, že už se o mě někdo postará," dělala jsem nicnevědoucí. "Pochybuju, že by vás někdo poslal rovnou sem, ke mně," otevřel konečně oči, světlé jako rybí, téměř bez barvy. Za to v nich byly vidět věky bytí, všechno co svět zažil, dobré i zlé. Bála jsem se těch očí.
"Nevadí, vůbec nevadí. Nabídl bych vám židli, ale zjevně už jste se obsloužila sama. Proč tedy přicházíte?" zeptal se. Zase ty oči. Blýsklo v nich. Cítila jsem, jak mě prověřuje, šerem se dostává do mě, prohlíží každou skulinku. Nechala jsem ho. Až když se dostával k mé podstatě, Světlé podstatě, schované úplně dole, naráz jsem se celá uzavřela. "Osobní. Promiňte," odsekla jsem poměrně trvdě. Ať vidí, že nemá před sebou jen tak někoho.
"Hm, Temná s podivnou minulostí, kterou nechápu a ani nechci. Mimo kategorie, velmi silná. Cítím amulety a ještě něco," prohlížel si mě nepokrytě, něco hledal. Chvilku se očima zastavil na mých perlách. "Dar z lásky, s velkým množstvím Síly vyroben, v šeru zcelen. Ani nevíte, co máte," mluvil spíš k sobě, téměř jsem ho neslyšela.
Nutně jsem chtěla změnit téma. "Potřebuji registraci, jsem tu nová, z Ukrajiny. Nějak se tam vyhrocovala situace a já potřebovala změnu. Chtěla bych se tu usadit." Bedlivě mě pozoval, skoro skenoval, každé slovo pozorně znímal. Nezdála jsem se mu. A to se mi líbilo, dělat tajemnou, o které se toho příliš neví, zvláštní neznámou. Vím, že se mu dostávám pod kůži. "Jistě." Sáhl do šuplíku někam dolů, vytáhl listiny zvláštní barvy, otevřel je, něco chvíli četl, pak sáhl do šera a proti mně vyletěl nový cejch. Modrý zámotek Síly se mi usadil na hrudi. Teď už jsem oficiálně moskevská Temná, přistěhovalá z ciziny, mající stejná práva, jako ostatní Jiní.
"Děkuji," usmála jsem se. "Byl byste tak laskav a doporučil mi nějaký lepší hotel někde poblíž? Neznám to tu a než si pořídím bydlení…" "Nechcete zatím zůstat zde? O patro níž máme prostory zařízené přesně k tomůto účelu. Můžete tu být jak dlouho chcete." "To by bylo skvělé. Doprovodil byste mě?" Přimhouřil oči, naklonil hlavu na stranu a pousmál se. "Abych vám pravdu řekl, kdyby si ke mně dovolil někdo to, co právě provádíte vy, špatně by nesl následky," nevěděla jsem přesně co myslí, jestli chování nebo to, že jsem kdo jsem, " ale že jste to vy…Ano, doprovodím vás. Pojďme." Nabídl mi rámě a společně jsme vyšli z kanceláře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama