Kapitola 38

10. března 2007 v 21:22 | BitterBeauty |  Tajná hlídka-Kp
"Jo, o tom už jsem taky přemýšlel, Leno..." Geser vstal a přešel ke knihovně, která pokrývala celou jednu stěnu. Byly to právě ty police, které se nedávno zřítily a já je tu pak opravovala. Geser zamířil najisto, přejel prstem po nejvyšší řadě a vytáhl jednu z posledních knih, tlustou, starou a ohmatanou. Otevřel ji, při listování se vrátil zpátky ke stolu a sedl si.

"Poslouchej. Kapitola třetí: Ovládání mysli Jiných. Každý Jiný může samozřejmě být ovládán mágem silnějším, než je on sám. Ale úplnou kontrolu a ovlivnění chování, či dokonce ztrátu vlastního já dokáží pouze Nejvyšší. Vyžaduje to dlouholeté zkušenosti, řádnou dávku Síly a konečně taky neustálý dozor nad oběťmi. Jednodušší než varianta zajetí Jiných je vytvoření nové bytosti."
"Hm, taky varianta. Tohle by vysvětlovalo upíra, černou vědmu z restaurace a ty další Jiné, se kterými jsme měli poslední dobou problémy. Jenomže kdo je ten někdo? Ten co si tu s námi pohrává? Třetí?"
"To zatím můžeme jen hádat," povzdechl si Geser. "Jsme vlastně zase na začátku, musíme jet od nuly. Opět nevíme, kdo..."
"Něco se mi tu stejně nezdá, Gesere. Něco přehlížíme, cítím to. Leží to přímo nám před nosem a my to prostě nevidíme." Odmlčela jsem se. "A volá ti Firael."
Zvedl hlavu a pohlédl na mě. Za dvě sekundy se jeho mobil opravdu rozvibroval a na displeji svítilo číslo pevné linky ke mně domů. "Leno... Firael."
"Já vím, Gesere. Od prvního okamžiku, kdy jsem ji viděla, to vím. Firael. Koukej to zvednout, asi něco potřebuje," kývla jsem směrem k poskakujícímu telefonu. Zmáčkl tlačítko hlasitého odposlechu a hovor přijal.
"Ahoj, Gesere. Leno. Vím, že to slyšíš. Jenom jsem se chtěla ujistit, že tam jsi a jsi v pořádku. Předpokládám, že mého vlčího přítele máš tedy s sebou," její hlas zněl sebejistě a tak trošku...zvláštně.
"Mám," odpověděla jsem jí. "Firael, něco mi ale vysvětli. Víš, že tě slyším. Tím pádem taky víš, že jsem tady, v Hlídce. Tak proč, řekni mi proč, voláš?" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl nevinně, ale asi jsem byla taky sarkastická. Na druhé straně linky se rozlehlo ticho. No takže jsem to možná ani nepřehnala, Temná byla zaskočená, tohle nečekala. Odkašlala si. "Nezapomeň, co máš na druhou hodinu odpoledne, zlato. Tak zatím a brzo se vrať, počkám tady," řekla a hovor položila.
Geser se zdvihnutým obočím telefon zavřel a pohlédl na mě. "Co ty na to? Víš, co si myslím já? Cítila, že jsme na něco přišli a chtěla nás vyrušit. Věděla, že osobně přijít by nestihla, tak aspoň zavolala. To znamená, že jsme na to kápli, Leno. Firael, to ona. Všechno, co nám poslední dobou dělalo takové starosti, měla na svědomí ona. Ale co zamýšlí?"
"To nevím," povzdechla jsem si. "Ale s tím uřknutím nejspíš lhala. Něco po mě chce, já to vím... Asi budu dělat, že nic netuším, že jsme na nic nepřišli a tu hru na ´záchranu Firael´ budu hrát dál. Přesně, jak bude chtít," pohlédla jsem na svého šéfa. Teda co to zase říkám, šéfa asi těžko, jsem Temná. "A teď budu muset jít, mám schůzku...mám schůzku s Alexem. A ještě si chci něco zařídit," s těmi slovy jsem vstala a zamířila ke dveřím.
"Počkej ještě chvíli," Geser vstal a došel ke mně. "Určitě do toho chceš jít? I když jí nejde o život, má tu svoje osobní záležitosti a tebe do toho takhle sprostě tahá? Opravdu nasazuješ vlastní život, Leno? Není tu nutné," mluvil tiše a vážně. Pohlédla jsem na něj a najednou, tak jak tam stál a se starostí v očích se na mě díval, mi podvědomě připomněl mého otce, kterého jsem nikdy neměla. Usmála jsem se a objala ho. Nečekal to a tohle gesto ho asi vyvedlo z míry.
"Ano, chci. Protože mi to za to stojí. Nedělám to jenom kvůli Hlídce, ale taky kvůli vám, těm pár lidí, které mám ráda a na kterých mi tu ještě záleží." Pustila jsem ho a otevřela dveře. "Pojď," pobídla jsem vlka, který stejně už stál a čekal až půjdeme. "Ještě se objevím," kývla jsem na Světlého a vyšla z kanceláře ven. Bez ohlídnutí jsem došla k výtahu a sjela do přízemí.
Jakmile nás Oleg spatřil, vytřeštil oči, vylezl na židli a sháněl nějaké amulety po kapsách. "Nech toho, on ti neublíží," řekla jsem klidně. Vlk na hlídkaře ani nepohlédl a vyšel ven, do padajícího sněhu na ulici. "Tak vidíš. A...chtěla jsem se ti omluvit. Za to ráno, opravdu jsme to přehnali, nevěděla jsem, proč vyspáváš. Fakt je mi to líto, moc líto," povzdechla jsem si.
Zasmál se a chytil mě za ruku. "Ale prosím tě. Vždyť jsem hlídkoval, tak nemám co spát. Vlastně díky, že jste mě probrali, asi jste mi ušetřili ostudu až by přišel někdo od nás, výš postavený, a viděl mě tady. Takže jste taková moje záchrana. Hele je jedenáct...můžu tě pozvat na kafe, Leno? Neber to jako rande, prostě tě tvůj kámoš jenom zve do kavárny. Šla bys?"
"Olegu! Právě jsem já chtěla pozvat tebe! Mám čas tak do jedné hodiny a pak zase něco mám. Tak jdeme?" Vytáhla jsem ho z recepce ven a na ulici pískla na vlka, který na rohu ulice pozoroval holuby v parku. Sehnula jsem se, nabrala sníh a vhodila ho Světlému za krk. Oleg se naštval, chytil mě kolem pasu a shodil do navátého sněhu u silnice. Když jsem se vyhrabala konečně zpátky na nohy, v obličeji mi přistála koule a já zase nic neviděla. Protřela jsem si oči a ještě jsem stihla zpozorovat, jak se Oleg opět napřahuje a hodlá mě zase trefit. Pak mu ale letovou dráhu střely zastoupil vlk, naježil se, vyhrnul pysky a začal vrčet. Oleg zblednul, sníh pustil a začal couvat.
"H...h...hodný p...p...pejsek!" S rukama napřaženýma před sebe došel až ke zdi budovy a dál už nemohl. Zasmála jsem se a vyskočila na nohy. Šerem jsem mého chlupatého kamaráda pobídla a on přišel ke mně. Pak jsem do šera vstoupila celá a objevila se těsně vedle vyděšeného Světlého.
"Ale no tak, čeho se zase bojíš?" Zašeptala jsem mu do ucha, když jsem se vynořila těsně vedle něj. Zařval a úlekem vyskočil do vzduchu. Teď už jsem ale opravdu nemohla, Oleg je strašném strašpytel. Smíchy se mi podlamovala kolena a on, když viděl, jak se bavím, zařval podruhé, chytil a zvedl mě do náruče, přešel k další hromadě sněhu a vyválel mě znova.
"Stačí! Stačí! Už toho necháme, slibuju!" Snažila jsem se přes vrstvu sněhu obhájit a dostat se z jeho sevření. Asi mi uvěřil a pustil mě... konečně. Kyslík, světlo, zem. "Nenecháme toho? Mír by nebyl špatný," řekla jsem, když jsem konečně zase viděla. "Teď už něco teplého opravdu potřebuju. A usušit taky."
"Fajn, jdeme. Směr-kavárna," zavelel. Chytila jsem ho v rámě a vydali se, s vlkem u mé nohy, ulicí směr centrum.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama