Kapitola 39.

10. března 2007 v 21:24 | BitterBeauty |  Tajná hlídka-Kp
V kavárně jsme nakonec strávili dvě hodiny příjemného povídání nad šálkem horké čokolády. Za tu dobu jsem se o Olegovi hodně dozvěděla. Mluvil spíše on, já jsem jednak neměla ani tak zajímavou minulost, jako spíš nemohla mluvit o přítomnosti. Ne před ním. Zjistila jsem, že se za poslední půlrok hodně změnil a vyspěl, už to nebyl takový ten malý klučina, který když mě viděl, tak zrudnul a neměl co říct.

Teď z něj vyrostl chytrý a milý mladý muž, když to tak řeknu. Zní to divně, ale je to tak.
Zrovna jsme se něčemu smáli, když najednou zvážněl a zadíval se mi do očí. "Chtěl bych se tě na něco zeptat, Leno. Víš, já...no prostě by mě zajímalo, jak jste na tom s Alexem. Možná se mi to jenom zdá, ale dlouho už jsem vás spolu neviděl."
Povzdechla jsem si. "No je to tak. Máme tak trošku krizi, ale já doufám, že se to zase urovná," odmlčela jsem se. "A Olegu... Nechám teď vedle to, co mezi námi bylo, je nebo bude. Já Alexe miluju a chci s ním být. Tímhle tě nevyháním ani neříkám, že bys měl odejít nebo cokoliv jiného. Prostě...prostě mám v srdci jeho. A je tam místo jenom pro něj. Tebe beru jako skvělého kámoše, lepšího bych si ani nemohla přát a strašně ti děkuju za to, že tu pro mě jsi. Mám tě ráda," chytila jsem ho za ruku, kterou měl volně položenou na stole.
Chvilku bylo ticho a já už se bála, že se mi vyvleče, řekne něco hnusného nebo se naštve. Ale on na mě pouze pohlédl a smutně se pousmál. "Já tebe taky a jinak než ty mě a ty to víš. A nechme to teď stranou. Čekal jsem přesně tuhle odpověď, ale prostě jsem to chtěl slyšet přímo od tebe. Nebudu si nic nalhávat a malovat si svět takový, jaký není. Jsem realista. Takže přátelé?"
"Tohle je jen a jen na tobě, já tu nemám o čem rozhodovat," řekla jsem.
"Já říkám přátelé."
"To jsem ráda," objala jsem ho. Nechala jsem na stole drobné, vytáhla Olega od stolu, vyšli jsme ven a napojili se na vlka, který celou dobu čekal na protější straně ulice a pozoroval nás. Zastavila jsem se. "Počkej ještě moment, chtěla bych ti něco věnovat," řekla jsem a zmizela v šeru. Za chvíli jsem se opět vynořila. "Tohle, co ti teď dám, ber vážně. Je to část mé samé, velice silná věc, která ti v budoucnu může hodně pomoct. Chci, aby tě chránila," s těmito slovy jsem mu do ruky vtiskla jednu ze svých perel.
Chvíli na ni fascinovaně zíral, jak se z zimním sluníčku nádherně leskne a třpytí, mění barvy od bílé přes růžovou až k černé a nezmohl se na slovo. "Já...já sice vůbec nevím, co tohle je, ale cítím, jaké množství Síly z toho sálá. Věřím, že jsi mi právě dala něco ohromně silného a cenného. Děkuju. Děkuju ti, za všechno," řekl a objal mě. "A promiň za to, co teď udělám. Slibuju, že se to opakovat nebude," přitáhl si mě za bradu a políbil. Dlouze, jemně a romanticky. "No i když, možná si to s tím opakováním rozmyslím..." Zasmál se.
Zakroutila jsem hlavou. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem akorát nabrala do rukou sníh a vhodila mu ho do obličeje. Pěknou chvíli jsme se společně s vlkem prali v závějích a pak už jsem musela vyrazit. Doprovodil mě až na Rudé náměstí a tam už jsem ho odehnala a poslala domů. Nechtělo se mu, ale já opravdu netoužím po tom, aby mě s ním viděl zrovna Alex, teď, když máme problémy i bez Olega. Ještě jsem mu zamávala na rozloučenou a pak mu zmizela v davu z očí.
Do čajovny, kde vlastně měla místo mě být Firael, jsem dorazila s maličkým zpožděním. Stála jsem kousek od dveří a pozorovala Alexe, jak upíjí nejspíš grog a neklidně se rozhlíží kolem. Ano, Temná měla pravdu, kdyby mu řekla, že je to rande se mnou, asi těžko by přišel. Zhluboka jsem se nadechla, vstoupila dovnitř a pomalu došla až k němu.
Když mě zpozoroval, nejspíš nejdřív nevěděl, co si má myslet. V očích se mu vystřídalo překvapení, nejistota, zlost a smutek. Můj úsměv asi taky nepůsobil tak úplně šťastně, radši jsem se podívala jinam, sundala si bundu, šálu a rukavice a dosedla do židle oproti němu. "Ahoj," řekla jsem pomalu.
Neuznal mě hodnu odpovědi.
Kousla jsem se do rtu. "Podívej se. Já za nic nemůžu. Ne teda úplně za nic, ale rozhodně ne za to, proč se na mě zlobíš. Všechno špatně chápeš."
Ani se na mě nepodíval, místo toho očima vyhledal číšníka, mávl na něj a vyžádal si účet. Zaskřípala jsem zubama. "Nenuť mě zpytovat svědomí za něco, co jsem neudělala! Chováš se jak malej kluk!" Opět žádná reakce, akorát dopil čaj. Zavřela jsem oči. Ještě chvilku a rupnou mi nervy, na tohle nemám.
Přišel číšník. "Dělá to třicetpět, pane. Budete platit hotově?"
"Nebude platit vůbec, až za chvíli. Děkujeme," řekla jsem klidně a otevřela oči. Alex se díval zpříma na mě, pohrdavým pohledem.
Když číšník odešel, řekl: "Zklamala jsi mě, Leno." Ulevilo se mi, přece jenom nějaká reakce je lepší než žádná. Mluví.
"Ty mě taky," oplatila jsem mu stejným dílem. Zjevně se ho to dotklo, pohodil hlavou a mlčel. "Seš tvrdohlavej až hamba. Vidíš jenom to, co chceš ty. Když se ti pravda nelíbí, prostě ji nevnímáš. Můžu ti vysvětlit, jak se to všechno seběhlo?"
Nic, ticho.
"Fajn..." Mluvila jsem dlouho a klidně. Vysvětlila jsem mu všechno, od mého dětství, o kterém jsem málokdy s někým takhle mluvila, k mému vztahu k Firael, o tom, že jsem Temná a proč, ale taky o tom, co se děje teď a na co všechno jsme přišli s Geserem. Za tu dobu, kdy jsem mluvila, bych ticho, ani se na mě nepodíval, jenom si pohrával s lžičkou v hrnečku. "Tím pádem se tu na scéně objevuje někdo nový. Přemýšlela jsme nad tím dlouho, pořád jsem hledala něco proti, abych to nemusela říkat nahlas a obviňovat ji. Ale je to tak."
"Ji?" Nedůvěřivě si mě změřil a já konečně viděla známky zájmu.
"Ano, ji. Firael. Paní co si hraje na chudinku. Už to chápeš? Vidíš tohle všechno? Je to jak puzzle, všechno do sebe krásně zapadá. Zneužila mě a hodlá v tom zjevně pokračovat, nejspíš mě na konci i zabít, lhala a přetvařovala se. Ona za všechno může. I za to, že jsem teď Temná a tys o tom nic nevěděl."
Trhnul sebou. Udeřila jsem hřebík na hlavičku. "Vím, nejvíc ti vadilo, že všichni okolo to věděli, cítili to, ale ty ne. Že jsi na to nepřišel sám. Ach, to chlapské ego," povzdechla jsem si. "No nic. Už mi věříš?" Pozorovala jsem ho a čekala na odpověď. Nyní se rozhodne, co dál, jak to bude s naší budoucností, s budoucností nás dvou.
Ticho. To ticho mě bolelo, zařezávalo se mi do morku kostí a já se strašně bála. Bála jsem se odpovědi. A když se na mě pak podíval...
"Ublížila jsi mi. Moc. Ale..." odmlčel se. "Ale asi za to ty nemůžeš. Promiň, že jsem se k tobě choval tak hnusně, nezasloužíš si to. Omlouvám se ti," řekl a vzal mě za ruku. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale zase to za mě vyřešily moje oči. Slzy mi po tvářích tekly jedna za druhou a spadávaly na ubrus. Pousmál se a jednu po druhé mi je začal stírat hřbetem ruky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama